MUDr. Karel Pelikán je v Nemocnici Jindřichův Hradec jedním ze služebně nejstarších zaměstnanců a tomuto mýty opředenému oboru medicíny se věnuje už 52 let.
Elegán s knírkem a gentleman ze staré školy v tom nejlepším slova smyslu, to je doktor Karel Pelikán, bývalý dlouholetý primář patologie, který i po víc jak padesáti letech nepřestává o oboru, ke kterému se dostal vlastně náhodou, mluvit s nadšením a zájmem. Dnes už ve svých 77 letech na oddělení patologie Nemocnice Jindřichův Hradec dochází zhruba jednou týdně a jeho místo je hlavně za mikroskopem nikoli na pitevně, což vlastně platí i pro celý tento obor.
Pitvy zemřelých tvoří jen asi 10 % práce patologa, naprostá většina spočívá v diagnostice odebraných tkání. Právě patolog například zjišťuje, zda je v lékařem odebraném kousku tkáně zhoubný nádor nebo ne. Nejen o tom, jak se patologie proměnila a jakou technickou vychytávkou si doktor Pelikán usnadňoval psaní protokolů z pitev si přečtěte v rozhovoru.
Do Jindřichohradecké nemocnice jste nastoupil v roce 1978. Jakými změnami prošla patologie za poslední téměř půl století?
Je to ohromný rozdíl, jak v tom, v jakých prostorech pracujeme, tak i v tom, s čím a jak pracujeme. Dřív bývala pitevna a laboratoře v márnici v malé budově, kde teď sídlí údržba areálu nemocnice. Byly to dost stísněné podmínky. Postupně se k tomu přidaly stavební unimo buňky, ve kterých jsme měli kanceláře. V zimě tam byla zima, když se odpoledne vybily akumulační kamna. V létě to ale bylo fajn, pod mojí buňkou bydleli divocí králíci a vedle rostly kaštany. Do nové budovy ve spodní části areálu jsme se přestěhovali v roce 1987, to byl najednou úplně jiný komfort.
Jak se proměnila náplň práce patologa a technologie, se kterými pracujete?
Úplně se to otočilo. Před lety jsme dělali jen základní biopsie a zejména se pitvalo. Ročně jsem tak měl na pitevním stole kolem 170 zemřelých. Když jsem nastupoval na patologii teprve se začínalo s kolonoskopií a gastrofibroskopií. Neexistovaly jiné zobrazovací metody kromě rentgenu, které by umožnovaly podívat se dovnitř těla za života pacienta. Pak přišel ultrazvuk, CT, magnetická rezonance a další zobrazovací metody, které člověka přesně vyšetří zevnitř. Lékaři tak toho hodně o pacientovi vědí už za života a není pak většinou pochybnost o příčině smrti.
Lidé mají často zkreslené představy o práci patologa i třeba kvůli různým detektivním seriálům. Jak se na to díváte?
Je to úplně mimo, procházejí se tam kolem zemřelého s policisty bez ochranného oblečení a debatují nad mrtvolou… Ve skutečnosti je to poněkud jinak, je to hodně zkreslená představa. Navíc patolog nepitvá těla z násilných trestných činů, to je práce pro soudního lékaře, a to je rozdíl. Nejbližší ústav soudního lékařství je v Českých Budějovicích. Dřív jsem se ale dostal i k těmto případům. Soudních lékařů bylo málo a já jsem tak dělal znalce v oboru patologická anatomie.
Co je tedy hlavní práce patologa v dnešní době?
Dnes už je patologie o pitvání jen minimálně, naprostá většina práce je analyzování vzorků a diagnostika. Technologie jdou stále dopředu a dnes už dokážeme pod mikroskopem díky moderním metodám vidět téměř vše. Jednoduše řečeno, na patologii by mělo přijít vše, co lékaři v nemocnici pacientům vyříznou, třeba apendix, piha nebo nějaký nádor, někdy i placenta, pupečník nebo plodové obaly. Lékař odebraný materiál zpracuje na menší vzorky. Ze vzorků pak laborantky připraví preparáty, které patolog prohlíží v mikroskopu, takzvaně odečítají výsledek, tedy diagnostikuje, zda s tkání není něco v pořádku a když ano, tak co to je. Důležité také je, že spolupracujeme se specializovanými pracovišti a některé vzorky posíláme automaticky na takzvané druhé čtení.
Pořekadlo, že patolog už nemá co zkazit, je tak úplně mimo. Naopak vy rychle pomáháte živým. Někdy jde dokonce doslova o minuty. Je to tak?
Ano, jsme k dispozici lékařům i během operací. Často se stane, že během operace nám ze sálu pošlou vzorek, například objeví u operace břicha podezřelá ložiska na jiném orgánu a my musíme nejpozději do půl hodiny vzorek vyhodnotit a odpovědět, zda jde o zhoubný nádor nebo něco jiného. Chirurg pak situaci podle našeho výsledku rovnou ještě během operace řeší.
Jak jste se k tomuto oboru vůbec dostal?
Často o tom povolání rozhoduje náhoda, i u mě to tak bylo. Ještě na studiích jsem se seznámil s mojí budoucí manželkou, která pracovala v Praze a protože jsme chtěli být spolu, hledal jsem práci také v hlavním městě. Maminka mojí ženy mi tenkrát řekla, že je na fakultě na 2. anatomicko-patologickém ústavu místo na patologii, jestli bych tam nechtěl, že hledají absolventa. No a nakonec jsem u patologie zůstal celý život. Stejně tak byla i náhoda, že jsem v roce 1978 přešel do Jindřichova Hradce. Tehdejší primář František Koukolík sháněl patologa, společný známý nás seznámil a nám se tady celé rodině zalíbilo.
V době, kdy bylo pitev hodně a patologů málo jste si zkonstruoval improvizované záznamové zařízení. O co šlo?
Od brašnáře jsem si nechal vyrobit takovou taštičku s popruhem, do toho jsem dal malý magnetofon, na plášť jsem si přichytil mikrofon a pod rukou jsem měl na popruhu připnutý vypínač, který jsem ovládal loktem, a tím spouštěl a vypínal magnetofon. Na kazetu jsem tak během pitvy postupně nahrál popis pitvy a někdy i diagnózu, sekretářka už to potom jenom přepsala. Používal jsem to tak mnoho let a ušetřil si hodně času, přístroj tady ještě pořád v šuplíku leží.
Bál jste se někdy na pitevně?
To ne, jsem spíše pragmatik. Ale je pravda, že jsem měl jednu zásadu, která s pragmatismem nic moc společného nemá. Jednou mi totiž jeden léčitel řekl, že duše v těle zůstává ještě osm hodin po smrti. Nejprve jsem se tomu zasmál, ale něco to ve mně zanechalo a od té doby, pokud to šlo, jsem nezačal pitvat dřív než osm hodin po smrti.
text: Eliška Čermáková, foto: Martin Kozák